Listopadová výprava (10.–12. 11. 2006)

Duhe:
Jak už po Dušičkách bývá zvykem, ani letos jsme nemohli vynechat Listopadovou výpravu. Diskuse o jejím průběhu a místě konání probíhaly po delší dobu a nakonec z nich vyplynulo, že se skutečně pojede, a to celkem tradičně s týpkem na tábořiště.
Jelikož jsem chtěl, aby všechno proběhlo tip-ťop, ujal jsem se příprav já sám. Tedy hlavně velení, že. Naštěstí jsem se mohl spolehnout na schopné důstojníky, kteří plnili úkoly a podávali průběžná hlášení.
A tak došlo i k tomu, že v pátek dopoledne jsem trochu rozhořčeně přešlapoval před klubovnou, podupával a čekal na Wannah s klíči, neboť to by nebyla ona, aby někam punkersky nepřišla pozdě.
Nakonec to tedy dobře dopadlo, v klubovně jsme našli nějaké provazy a zběžně kouknuli na tee-pee, pak jsem ho naložil Wannah na hřbet a zapráskal bičem. Mohli jsme vyrazit.
Na Knížecí už popocházel Makak, a když jsme se tam setkali, zařadili jsme se do předlouhé fronty – řada lidí čekajících na autobus do Příbrami byla tak dlouhá, že jsem měl až obavy, jestli se tam vůbec vejdem. Ovšem i to se podařilo, jen Makak z nás tří seděl, a to vedle poněkud silnějšího pána na zadních sedadlech, takže snad bylo lepší stát...
Na Jiráskových sadech v Příbrami jsme počkali na autobus, který mířil do Tábora. Wannah tam potkala jakousi dívenku, již znala ze Svatoplukových prutů (ano, z těch, z nichž bych jeden ulomil a dal vojínu Gandžovi zavyučenou), kohosi ze... ehm, Včeliček. Autobus, kterým jsme jeli do Chlístova, nebyl vůbec plný jako ten z Prahy, takže jsme se pohodlně rozvalili a s nejapným nadšením jsme začali vymýšlet, jaké esemesky komu z čího mobilu pošleme. Makak si to dokonce poznamenával na papírek, aby se nezapomnělo.

Wannah:
Náš poklidný transport přerušila pouze dětská křížová výprava, která si přisedla v Sedlci. Velmi nás mrzelo, že s nimi nesdílíme jejich dobrodružné zážitky a že, nemohouce následovat jejich příkladu, neřveme z okna autobusu případné poznámky na své spolužáky jako třeba: „Vyřiď Honzovi, že je srab!“
Tato půvabná malá stvoření nás obšťastňovala svou přítomností až do konce naší poutě. Jen ten, kdo ví, jak strastiplná může být cesta na tábořiště (a snad ještě QQ), dokáže ocenit slast, jakou jsem prožívali při stereotypním kodrcání autobusu po zrádných serpentinách. Nicméně konečně stroj zastavil a mohli jsme se vydat na poslední etapu našeho putování. Asi nemá cenu zmiňovat, že Makak s Duchem se neuvěřitelně táhli, a to i přesto, že jsem jim nesla baťohy i týpko.
Tak jsme se nakonec přece jen dostali na naši louku a mohli jsme usednout k pozdnímu obědu. Nutno dodat, že pro Makaka to znamenalo tvrdý souboj s konzervou „fazole s párky“, neboť jsme nikdo neměli otvírák. Teprve uprostřed hodování jsme si ale uvědomili ticho, které padlo kolem nás. Pomalu se blížilo něco… podivného.

Qakoš:
uaaaa

Duhe:
Jen koutkem oka postřehnutelné stíny se plížily na hranici lesa. Mlžné cáry po nás ze země vztahovaly své proměnlivé prsty.
A poté, co jsme celkem dost dobře v rámci možností (např. hrůzné bylo zjištění, že jsme přitáhli holčičí tee-pee s koženými kroužky) postavili tee-pee, šli jsme se podívat ke srubu. A u lísek na louce cosi leželo.
Šátek. S uzlem. Jako by zrovna někomu spadl z hlavy. Zvedl jsem ho. Makak začal hrůzou křičet a Wannah se skoro rozbrečela. Cosi zlého obcházelo kolem a tohle bylo první znamení.

Wannah:
A to se opravdu stalo. Až na jednu chybu: Wannah nikdy nebrečí. Jedině ona si totiž všimla podivného větru, který zohýbal větve lístek, když Duch šátek zvedal.
Přicházel večer a my jsme se vydali na průzkum ke srubu.

Duhe:
Podivný zelený šátek jsem chtěl pověsit do větví lísky, ale spadl na zem. Pak jsem se otočil. U srubu jsme našli nějaké dřevo a dokonce i praktický balíček třísek v igeliťáku.
V tee-pee jsme ještě zavěsili zástěny, udělali ohniště a nanosili chvojí na zem. Ovšem o tom, co kdo našel při nošení chvojí od studně (brr, jako bych zaslechl temné žbluňknutí) by měl pohovořit někdo jiný...

Wannah:
Ano, během těchto nudných závěrečných prací se stalo víc, než je možné vyjádřit normální řečí. První, a nejspíš nejdůležitější věc se týkala Šátku, který Zmizel. Neznámo kam a neznámo kým/čím byl uzmut a naše výprava se tak dostala do nezáviděníhodné situace, kdy každý podezříval každého a spolky dvou uzavíraly pakty proti jednomu...
V této napjaté situaci, zatímco Duch kolíkoval tee-pee, jsme se s Makakem vydali pro chvojí na nově vzniklou paseku u Studny. Na pasece byly vypálené černé kruhy z vykácených stromů, avšak jsou-li stromy opravdovým původcem těchto dalších zlých symbolů, jsme říci nemohli. Když jsme vyrazili naposledy, krvavý kotouč žhavých plynů už byl skoro za obzorem. Při cestě zpět se Makak náhle sehnul a zvedl ze země další osudný předmět – Sponku. Ta sponka tam předtím prostě nebyla, to jsme věděli jistě. Makak tedy sponku, k mému úděsu, zvedl a obezřetně jsme se kradli zpět na louku.
Bylo jasné, že to, co sponku ztratilo, ji bude chtít zpět. Duch tedy opět sebral odvahu a pověsil ji na nejbližší smrček – dost daleko od lesa, což se v tu chvíli ještě nezdálo důležité. Slunce zapadlo úplně.

Duhe:
A byl to nejvyšší čas, abychom se nacpali do týpka a rozprostřeli si svoje elitní letiště hezky uprostřed. Měli jsme oheň a světlo a teplo a hlasy šeptající z dusivé temnoty pod stromy k nám nedoléhaly.
Netrvalo to ani moc dlouho a druhá skupina se blížila na pozici. Makak se jim vydal vstříc, zato já jsem hezky zůstal, proč se taky namáhat, když ještě člověk neví, co večer přinese...

Wannah:
A on opravdu přinesl mnohé...

Šídlo:
...Bohužel zapomněl přinést QQ-ho...

Vlnka:
Touto dobou nám hrozilo nebezpečí, a tak jsme se rozdělili. Dokonce na tři části.
Ale zvládli jsme to!

Duhe:
S Wannah jsme si říkali, že přepadnout přicházející nahoře na louce je celkem dobrý nápad, ale asi po čtvrthodině marného čekání jsme se odebrali zpátky do tee-pee. A posily záhy dorazily. Šídlo, Ája, Aidam, Vlnka a Stoppi.

Wannah:
To bylo samozřejmě skvělé, ale přece jen je to trochu moc do jednoho malého tee-pee. Bylo proto tedy třeba, abychom hájili, jakožto stavitelé, svá místa uprostřed.
Zatímco si příchozí vybalovali a Vlnka rozehřívala svůj chleba a máslo, aby nás všechny pohostila, schylovalo se ke katastrofě. Duchovi zadrnčel telefon. Volal QQ...

Duhe:
Tušil jsem, že teď půjde do tuhého. A taky že ano.

Vlnka:
QQ nevěděl kudy kam…

Duhe:
... a tím trochu rozhodil naši večerní pohodu. Volal totiž, že došel do Cunkova. Všechno to bylo o to vtipnější, že měl jet ještě o nějakou tu hodinu později s Qakošem. Jenže se rozhodl vydat se do kraje Čertovy hrbatiny na vlastní pěst a to neměl dělat.
Nevěděl, že za tmy se tam mohou cesty zakřivovat, mást a že by nebyl zdaleka prvním, kdo se z temných lesů už nikdy nevynořil.

Makak:
Navíc někdo nebo něco nechtělo, aby byl naleznut, protože jeho mobil byl náhle vybit!!!

Duhe:
Aspoň to QQ při svých občasných telefonátech říkal. Vyplynulo najevo, že nejprve šel kamsi, pak už věděl, že se dostal do Cunkova. Adrenalin pracoval, mozky jely na plné obrátky, návrhy a nápady se chrlily. Jako nejschůdnější řešení jsme navrhli, aby se QQ vrátil stejnou cestou, kudy přišel ze Sedlce, a tam někde v hospodě počkal na Qakoše. Pak do toho ještě přišly emotivní esemesky a telefonáty s Qakošem a v rozčilení jsme se vydali s Aidamem do Sušetic, kde bychom, jak jsem si myslel, mohli na vracejícího se QQ-ého narazit. Po chvíli rozhořčení nahradilo cosi jako euforie, takový podivný pocit, že s námi mává cosi, na co nestačíme, a že se tím musí náramně bavit.
Ještě mě napadlo zavolat holkám do týpka, aby se podívaly do mapy, kudy to vlastně QQ mohl jít, protože zrovna hlásil, že je v Jetřichovicích. Po chvíli se ukázalo, že přes Sušetice vlastně vůbec nešel, protože vykročil už ze Sedlce úplně blbě, a nejbližší cesta mu vedla právě tam zpět. Tak jsem mu hned volal a naštěstí jeho mobil ještě chvíli fungoval, tak jsme se dohodli, že se tedy vrátí podle původního plánu do Sedlce a tam počká na Qakoše a napíše mu, kde bude. Srozuměli jsme s tím i Qakoše, který právě jel vlakem (nebo na něj čekal) do Heřmaniček.
A tak jsme se u zatáčky u můstku (poblíž odbočky ke stéle) mohli šťastně otočit a vrátit se zpátky na tábořiště. Zdálo se, že následný vývoj situace bude už celkem jednoduchý. Ovšem zdání klame a my všichni zúčastnění jsme se šeredně mýlili. QQ-ého velké dobrodružství totiž zdaleka ještě nevrcholilo.

Qakoš:
Přesně! Telefonát od Duhny mě zastihl v Olbramovicích na nádraží – bylo asi 10 večer (teda aspoň myslím, už fakt nevím). QQsan čeká v neznámý hospodě v Sedleci, já ho tam mám vyzvednout. Bezva. Zavolal jsem QQ-mu, abych se dozvěděl, kde přesně bude, QQsan zvednul telefon pozdravil mě a konec – telefen se vybil. Bezva bezva. Odjel jsem do Heřmanic a s vidinou QQsana pařícího v nějakým sedleckým nonstopáči jsem vyrazil směr S-P. No proste klasicky oddílový biče. Cesta měla hororovou příchuť, protože mě někdo sledoval, až když už mě to bylo nepříjemný a vydal jsem se k němu, zdrhnul do lesa. Trochu humáč. (Teď si uvědomuju, že tohle jsem vlastně nikomu nevyprávěl. Hmm.) Když jsem dorazil do S-P, chvíli jsem volal na všechny strany, kde přesně QQsan sedí, ale žádná informace nebyla, a tak jsem se vydal na noční obchůzku hospod a pajzlů. Taky mi volal pan QQsan senior, kde je Honza, že mu nebere telefon atd., tak jsem si s chutí zalhal, že je všechno cajk, že jen mládence vyzvednu na domluveným místě a mazem na tábořiště. V tu dobu už začínalo bejt jasný, že najít QQsana bude slušnej záděr, protože nikde ho nikdo neviděl. Ale ještě zbejvaly asi 3 lokály. Když jsem na půlnočním liduprázdným náměstí přemejšlel, kam půjdu napřed, začaly z ničeho nic hrát v kostele varhany. Byly to nějaký rekviemy. Psycho, ale naprostá nádhera, vůbec jsem to nechápal. Dva ze tří barů jsem prošel, QQsan nikde. Poslední hospoda byla úplně zpátky přes celý město, tak jsem tam už slušně nervózní vyrazil. Běžím po mostě a najednou... QQ. Potácí se s obřím báglem po chodníku. Vrhnul jsem se k němu, no dojemná scéna, QQsan na pokraji smrti po 8 hodinách chůze bez vody vypadal jak válečnej veterán. Vyměnili jsme si bágly (QQho byl, ehm, trochu těžší ) a pomalu a rozvážně se vydali na úžasnou pouť na tábořiště. Když myslím pomalu, tak opravdu POMALU. Byla to fajn cesta, během který mi QQsan odvyprávěl naprosto VŠECHNO, co kdy zažil a zná, což byla v kombinaci s rychlostí chůze naprosto smrtelná záležitost. Bez vytáček se přiznám, že jsem si hrábnul na dno, a když jsme po cca 4 hodinách (ten usek má zhruba 6 km ?? – pravda do krpálu jaksvině) dorazili na kopaninskou louku a uviděli trepko, draly se mi slzy do očí. Byli jsme tu: já-troska a QQsan-totalníboreccozatendenprožil-troska!

QQ:
Kolem páté hodiny jsem vyrazil autobusem z Knížecí do Sedlece-Prčic. Cesta byla poměrně dlouhá, ale to mi moc nevadilo, jelikož jsem v autobuse spal. Probral jsem se někde na půl cesty mezi Sedlecem-Prčice. Celou dobu jsem se těšil na krásný weekend a hlavně na celou výpravu a spoustu zážitků. Po příjezdu do Sedlece jsem si nandal batoh a vyrazil jsem, jelikož jsem do Sedlece přijel za tmy, tak to bylo pro mě komplikované více, než jsem očekával. Šel jsem pár hodin, v domnění, že jdu na tábořiště temnoty lesa, a vychutnával jsem si cestou krásnou zář měsíce. Asi po třech hodinách namáhavé cesty jsem dorazil, ale jinam, než jsem počítal. Zjistil jsem, že jsem se najednou octnul v Cunkově. Zvednul jsem mobil a volal jsem Duchovi, že jsem v Cunkově. Měl jsem skoro vybitou baterku. Duch mi potom řekl, že zavolá Qakovi a dohodne se s ním. Nevěděl jsem vlastně, kudy jsem šel. Z důvodu vybitého telefonu. Na chvíli jsem ho pak zapnul, pak volal Duch, tak jsem mu řekl, že jsem v Jetřichovicích. Domluvili jsme se, že se sejdu s Qakem v Sedleci, tak jsem vyrazil pomalu do Sedlece. Cesta do Sedlece mi trvala skoro další tři hodiny, tak jsem byl znaven, pomalu jsem už ani nedoufal. Po třech hodinách cesty jsem se konečně v Sedleci trochu napil a najedl a náhodně jsem potkal na mostě Qaka, který mě už asi hodinu či dvě v Sedleci hledal. Jelikož tou dobou, kdy jsem dorazil do Sedlece, jsem měl vybitý mobil, tak jsem neměl dát jak vědět. Pak mi Qak říkal, že mu volal můj táta. Vše se na místě vyjasnilo.
Qak pak napsal Duchovi smsku, že jsme se našli. Po chvíli zaslouženého odpočinku v Sedleci jsem s Qakem vyrazil na cestu na tábořiště. Šli jsme poměrně dlouho, ale pomalu, což bylo dobré. Vychutnávali jsme si pohled na měsíc. Asi cca v 1:00 ráno jsme dorazili na tábořiště, většina lidí spala. Trochu jsme zatopili, udělali čaj a šli jsme si lehnout.

Duhe:
Qakošův a QQ-ého příchod nás již zastihl za spánku nebo upadání do něj. Venku skutečně svítil měsíc a jeho žlutostříbřitá záře se odrážela od jinovatky; mrzlo. Tito dva příchozí se museli vmáčknout na kraj, tee-pee totiž nebylo zrovna velké. Qakošovi nebylo zrovna do řeči, ale QQ-éo i přes ty strasti, kterých zakusil plnými doušky, neopustila dobrá nálada. Chvilku jsme se bavili a vzpomínám si, že když jsem opět usínal, slyšel jsem QQ-ého říkat, že si musí vzít jinou čepici, protože tahle je úplně mokrá. Mysleli jsme si s Makakem, že QQ na své pouti zapadnul i do močálů, a tomu by se ani nedalo divit.

Makak:
Pak již všichni pokojně spali až do dalšího dne.
Samozřejmě kromě mrtvých. Ti nikdy nespí. Přísahal bych, že jsem za zástěnama slyšel plakat nějakou holčičku... Naříkala, že jí někdo ukradl sponku do vlasů, ale ona že ji prý stejně najde a z toho, kdo ji ukradl, udělá svého kamaráda...

Duhe:
K ránu její pláč přestal, ale zato byla celkem zima. Prudké ochlazení přišlo vždy, když venku cosi šelestilo a šeptalo, sotva viditelné stíny se pohybovaly kolem a ve snech zvaly ven, na temná místa ke kamenům, k velkým stromům a ke studni.

Vlnka:
Tak jsme vstali a měli rozcvičku.

Qakoš:
Ano... Ne! Ne všichni cvičili. Nebyla voda. Voda na čaj. A studna čekala...

Duhe:
A co by to bylo za Listopadovou výpravu, abychom k ní pro vodu nešli já a Qakoš?
Letos jsme však uvnitř nenašli žábu, a to tam žila, ještě když jsme byli na táboře. Že je však voda plná rozkládající se malakofauny, o tom jsme se přátelům raději nezmiňovali. Oni to stejně někteří jistě věděli.
Les okolo studny byl skutečně vykácen, zbyly tam jen ořezané větve a černá kruhová spáleniště.
Dopoledne a poledne jsme strávili příjemným lenošením a lakrosem – nejprve jsme si házeli, pak jsme se rozdělili na dva týmy a hráli regulérní mač. Akorát místo vstřelení míčku do branky se dalo skórovat poražením trojnožky.

Qakoš:

Zápas probíhal až na jednu výjimku zcela v Duchu férplej, což se ukázalo jako jednoznačná nevýhoda pro náš tým, protože Wanna byla pro tenhle druh hry zcela logicky naprosto nepoužitelná. Připočtěte si únavu tajného trumfu QQho, kopyta Áju a Šídlo a je jasné, že ani stárnoucí hvězda Qakoš situaci nemohla zachránit. Škoda. Soupeř byl mizerný. Makak s Ajdamem ve snaze ukázat, co se naučili v lize, bezúčelně sólovali, Vlnka byla sice snaživá, ale bohužel to byla její jediná herní kvalita, Stoppi si lakovala nehty, a tak se vše přehnanou surovostí snažil zachránit Duhe. Podařilo se. Bohužel.

Duhe:
Když mi něco nejde, mám vztek. Velký vztek. A proto se má surovost vybila na Šídlu. Podkopl jsem jí nohy, srazil ji na zem a její lakrosku rozdupal do nepoužitelného tvaru. To mě na chvíli uklidnilo.

Qakoš:
Ano. Je to tak. Viděl jsem to na vlastní oči. Byla to děsivá scéna, Šídlo plakala, ale nikdo se neopovážil zasáhnout. Báli jsme se.

Makak:
Lakros je vskutku úžasná hra. Za měsíc víš o něm první poslední, a stejně tě po stu letech zase překvapí...

Duhe:
S různými zraněními a škodami na oblečení a výbavě jsme se odbelhali do tee-pee. Tam kamarádi začali skuhrat, že mají hlad, že jsou unavení a líní, že mají mokré boty a že je zima a oheň moc hřeje a vůbec. Uvařil jsem jim skvělou polívku, a asi proto, že si ještě pamatovali mé sportovní nasazení (vyhrát stůj co stůj), říkali, že je moc dobrá a že jsem taky dobrej a obdobně. Jenom Stoppi něco hudrala, ale trocha motivace s hořícím polínkem a už dlabala jak divá. Pak jsem někomu poručil, aby šel kotlík umýt, abychom do něj hned mohli začít dát vařit vodu na čaj, a on poslechl a umyl ho. (Ano, až nyní v tom začínám mít opravdu jasno.) Po obědě jsme se ještě chvilku váleli, Aidam a Šídlo ale vyrobili draka, a tak jsme šli zase ven.

Šídlo:
Drak by lítal tak krásně, kdyby se do toho nemotalo to kopyto Qakoš. Nejenže draka vyválel veškerým možným sajrajtem, ale ještě k tomu svou hloupostí přivolal déšť a draka rozmočil.

Duhe:
Šídlo se velmi skromně na draka podepsala – celou plochu totiž pokrýval nápis ŠÍDLO JE BOURÁK.

Šídlo:
Omyl, přesně tam stálo: Poručík Šídlo je bourák. Ale to už vzala voda, mé poručnické časy...

Duhe:
Protože pouštění draka se ujali hlavně Aidam s Qakošem, ostatní se bavili třeba tím, že po sobě házeli velkou pýchavkou. Bohužel déšť byl trošku protivný, a tak jsme se někteří vrátili hezky do závětří a tepla ohýnku. Tam jsem pro holčičku jménem Vlnka předváděl cosi jako loutkovou hru s onou pýchavkou. Pak přišla i Šídlo... a vlastně už vůbec nevím, jak k tomu došlo, ale brzy měla vnitřek houby pěkně rozetřený po tvářičce.

Wannah:
Poté co jsme zdokumentovali Šídlin krásný vzhled, se z masy válejících těl postupně rekrutovali dobrovolníci – všichni – pro průzkumnou misi Chlístovská stéla.

Vlnka:
Armádní generál Duhe se ujal vedení. Zavedl nás za Chlístov, kde jsme chvíli hráli robotickou honičku, a pak to namířil do lesa. Ačkoliv je generál vždy neomylný, jisté trable se přesto objevily...

Šídlo:
Nikdo samozřejmě nepochyboval o tom, že veškerým blouděním a hledáním menhiru generál něco nezamýšlí. Šlo jen o zvláštní formu výcviku – tzv. výcvik hrou.

Duhe:
Ano, říkal jsem si, že jednotce poskytnu trochu zábavy a uvidím, jak bude reagovat v krizové situaci. Ale nejen to, byl jsem čímsi puzen ke zběsilému hledání, probíhal jsem lesem, prodíral se podrostem, rozmýšlel se na chlumcích a balvanech. A proti této snaze stálo ještě cosi dalšího. Jakási moc nám stavěla překážky. Stromy okolo nás zlověstně skřípaly a šelestily a nadcházel soumrak.
Směrem od místa stély jsme se dostali příliš severně (a východně) do velmi zajímavých a neokoukaných míst. Tma padala rychle, a tak jsme se vydali na zpáteční cestu, tj. směrem ke Chlístovu, ovšemže terénem. Přítomnost čehosi nepřátelského pociťovala hlavně Stoppi, a proto se nás nejvíce snažila pohánět.
Chvilku jsme ještě obětovali hromadné fotce u jakéhosi trojúhelníkovitého kamene. Pár lidí se opatrně ptalo, jestli to je ona stéla. Nad tím jsem se musel pousmát. Ta na nás totiž čekala. Stačilo jen vyjít z pokřiveného prostoru na správnou cestu. Rázem ani černota tmy se nedokázala postavit proti dosažení našeho cíle. Jen Stoppi a Qakoš se už rozhodli vrátit na tábořiště. My ostatní jsme pak dorazili ke třem vztyčeným kamenům a silný vítr cloumající stromy byl náhle velmi dramatický. Po povrchu šedého granitového porfyru občas zatančily nepatrné jiskřičky a kamenné srdce na největším balvanu pulsovalo svým odvěkým, nesmírně pomalým tempem.

QQ:
Chlístovská stéla byla pěkná a zajímavá, ale nejzajímavější byl návrat zpět na tábořiště údajnou Garyho stezkou, moc to na ni nevypadalo, místo toho jsme šli temnoty lesa a močály s bažinama. Nejlepším pomocníkem byl mobil, jelikož nám dodával světlo, abychom viděli na cestu. Pak Qakoš udělal v týpku výborný čaj a hráli jsme hry. Nejzajímavějším překvapením asi bylo, když nás kdosi navštívil. Ten záhadný člověk byl synovcem majitele tábořiště. Nabídli jsme mu čaj a pokračovali dále Městečkem Palermo.

Šídlo:
Jestli to byl opravdu synovec majitele louky, se asi nikdy nedovíme.

Duhe:
Každopádně tam s námi pobyl asi hodinu, během níž vykouřil několik cigaret a vtipkoval o nějakém chlastu. Kromě diplomatického Qakoše se s ním nikdo nebavil, měli jsme totiž rozehranou hru ve stylu inteligenčky a při té by se ten chlápek vážně nejspíš nechytal. Myslím, že je to ten cápek z Chlístova, co po louce občas túruje svoji bílou stodvacítku. Stopy od auta tam byly i při našem příjezdu. Ale nebyly již teplé.

Makak:
Když ten chlápek odešel a ostatní šli spát, chvíli jsem ještě ležel a přemítal... Viděl jsem, jak Qakoš dává tajný signál Duchovi, a oba spolu potají vyklouzli z týpý. Co bych to byl za superhrdinu, kdybych se je nevydal sledovat? Měli tajné dostaveníčko s oním chlápkem, nahoře na louce, pili alkohol, kouřili cigarety a marihuanu a poslouchali satanský rock. Nemohl jsem se na to dívat, tak jsem běžel zpět. Ze strachu jsem o tom nikomu neřekl, ale nemohl bych s tím tajemstvím žít dál, tak vám to tady a teď říkám!!!

Qakoš:
ZEMŘEŠ STRAŠLIVOU SMRTÍ, TY ŠMÍRÁKU!!!!!!

Wannah:
Ráno nás, a některé zvlášť, neprobudilo zrovna nejlépe, neboť se vznášelo v sychravém listopadovém oparu. Už za kuropění se naše společenstvo začalo rozpadat, protože odjela Ája. A jelikož hoši byli rozlámaní po nočním flámu, vydala jsem se na nebezpečnou pouť ke studni pro vodu s, tehdy poručíkem, Šídlem. Poté co jsme vyřídily špinavou práci a čajový důstojník uvařil potřebné tekutiny, nastala fáze poflakování a docpávání. Čas odjezdu se přiblížil.

Duhe:
Neodjížděli však všichni.

Makak:
Nejdříve odjel team 1, „Lazy bones“, aby podal zprávu na velitelství: Šídlo, Aidam, Vlnka, a Stopy. O jejich cestě nechť vypoví někdo z nich.
Generál zatím sehnal dostatek dobrovolníků na likvidaci tábora, zahlazení stop a následný transport vybavení nejdříve na pozici „SEDLEC 2.5.0“ a následně převoz obrněným transportérem typu „BUS Č.S.A.D, upgrade version SG216“ do Prahy a uložení do skladů ve vojenské základně K.L.U.B.O.V.N.A. Vnikl tedy team2, „Cleaners“, ve kterém byl Generál, Qak, Já, Wannah a QQ. Čajový důstojník vařil čaj, Generál vše kontroloval, QQ odpočíval po svém namáhavém zážitku a Wannah dohlížela (velmi přísně), abych včas zlikvidoval tábor a připravil vše k odjezdu. Poté jsem vzal tee-pee a batohy týmu na záda a vyrazili jsme na dlouhý a vyčerpávající pochod na 2.5.0. Transportér již čekal a ve společnosti MP3ojek jsme v pořádku dojeli na pozici „K.L.U.B.O.V.N.A“, kde jsem rozbalil tee-pee, aby vyschlo. Generál po dojemném loučení odjel a já, Qakoš a QQ jsme se nažrali U Tří tlusťochů tak, že jsme nemohli pohnout ani palcem u nohy...

QQ:
Tak po delší době přidávám další příspěvek k listopadovce. Tedy, probudili jsme se v neděli ráno a začali jsme řešit, jakou má funkci ženista, někteří si mysleli, že oddává jak svatby atd., pak jsme se dali do snídaně. Jelikož jsem si nebyl úplně jist, tak jsem si to po pár dnech ověřil a zjistil jsem, jakou má funkci.
Listopadová výprava se letos velmi povedla, jen škoda, že nemohlo být lepší počasí. V neděli se mi vůbec nechtělo domů. Rozdělili jsme se na dvě skupiny, jak už Makak zmínil. Cesta do Prahy byla celkem příjemná, alespoň jsem se po své náročné cestě mohl v autobusu pořádně vyspat. V Praze jsme se pořádně s Qakošem a Makem najedli v hospodě U Tří tlusťochů a pak jsem spěchal domů, kde jsem měl ještě nějakou práci. Cesta do Sedlece byla také celkem dobrá.
Myslím, že na tuto listopadovku nezapomenu z mnoha důvodů, bylo to super. Hlavně moje zdlouhavá cesta na tábořiště. A krásný weekendový program. Děkuji všem za krásnou listopadovku, byla to jedna z nejlepších, co pamatuji.
Ještě poslední věc, kterou k této skvělé listopadové výpravě napíšu, bylo velmi obtížné letos najít nějaký termín, který by všem vyhovoval, ale nakonec se našel a vše dobře dopadlo. Tím pádem to byla i skvělá akce.