Nejste přihlášen

---

Stručná historie 18. oddílu junáků a skautek v Praze 1931 - 1969

Historické počátky 18. oddílu sahají před rok 1930, kdy v Praze existoval 8. oddíl Junáka s vlastní tradicí. Oddíl vlastnil m.j. i chatu v Bojovském údolí, která byla později zničena povodní. V roce 1931 uspořádal oddíl tábor na Sázavě v Samechově u Stříbrné Skalice. Na tomto táboře a na řadě dalších společných akcí se zformovala skupina skautů, rádců a roverů, kteří se rozhodli vytvořit vlastní oddíl. Sešli se brzy po táboře a domluvili organizaci nového oddílu za pomoci přátel a rodičů, z nichž mnozí byli tehdy členy mezinárodní společnosti „Rotary“. Oddíl byl brzy doplněn o děti dalších členů této společnosti. Od samého začátku měl proto oddíl zajištěnu hmotnou podporu poměrně širokého kolektivu rodičovského sdružení a přátel Junáka. Mezi činovníky a vůdce, kteří se v prvních letech zasloužili o rozběhnutí činnosti oddílu patřili zejména bratři Eduard Skřivan, Adolf Sequens, Robert Suska-Zuzana, Leopold Brabec, Ivo Kolečkář. Protože si někteří členové „Osmičky“ chtěli ponechat symbolicky něco, co by jim starý oddíl připomínalo, registrovali se na ústředí s přáním, aby jim bylo přiděleno číslo, v němž se osmička vyskytuje. Náhodou bylo tehdy volné číslo „18“. Třebaže tedy nová „Osmnáctka“ navázala na starší tradice „Osmičky“, je možno jako datum založení 18. oddílu junáků v Praze označit přibližně 15. září 1931.

Členy oddílu byli chlapci z celé Prahy, avšak oddíl byl registrován se sídlem v Praze 1. Důvodem bylo zřejmě umístění klubovny. Mnoho členů tvořili žáci z reálky na Žižkově a z reálného gymnasia v Křemencově ulici. Přicházeli však i další žáci, studenti i učňové z Dejvic, Břevnova, Malé Strany atd.

První klubovna 18. oddílu byla umístěna v budově Reprezentačního paláce hl. m. Prahy u Prašné brány, ve 2. patře. Později byla získána nová klubovna v domě „U Kočků“ v Jilské ulici č. 9 v Praze 1. Několik místností v 1. patře starého domu bylo přeměněno v útulnou klubovnu, vyzdobenou bohatě malbami na motivy Setonovy knihy „Děti divočiny“, indiánskými symboly a různými upomínkami a trofejemi. Na stěně bylo vždy nejnovější číslo „Junáka“ a oddílový časopis „Liška“, který se těšil velké pozornosti všech členů. Prvními družinami v oddíle byly „Lišky“ a „Rackové“, později „Bobři“.

Oddíl zahájil činnost velkoryse. První rok byl zorganizován namáhavý a velmi dobrodružný pěší putovní tábor po Slovensku. V zimě byla uspořádána „akademie“ s bohatým programem, velmi navštívená, při které bylo dosaženo značného výdělku. Bylo rozhodnuto, že se za tyto prostředky postaví chata jako středisko budoucí reservace.

Bratr Skřivan vybral pro chatu místo v nedotčené přírodě, na Zbirožském potoce u Skryj, mezi skalami na místě zvaném „Jezírka“. Zde byl vlastní prací všech členů oddílu v letech 1932 až 1933 vybudován mohutný srub „Chata u Jezírek“. Dodnes toto místo patří k nejkrásnějším ve Středních Čechách. Vybudování chaty u Jezírek ve Skryjích znamenalo pro oddíl velmi významné posílení a soustředění činnosti. Skryje se staly střediskem letní tábornické činnosti a před rokem 1940 byly svědky celkem 8 letních táborů: v letech 1933 až 1940.

Z toho tábor r. 1936 byl z části putovní, protože oddíl starších chlapců putoval z Jezírek až do Krušných hor a zpět pěšky.

V tábornické praxi vydatně pomohly zkušenosti bratrů Preiningera a Talacka, kteří s naším oddílem spolupracovali.

Od r. 1937 se počet členů tak rozrostl, že tábor u Jezírek již nestačil. V tom roce byl totiž založen dívčí oddíl a roj světlušek (tehdy nazývaných „šotci“). Děvčata vedly sestry Helena Loefflerová a Olina Heybergerová. Také starší chlapci, od asi 13 až 14 let, chtěli mít tábor náročnější. Bylo proto nalezeno romantické místo na Berounce u vesnice Čilá, kde byl u ostrova vybudován tábor, kterému se říkalo vodní, protože starší junáci měli vysloveně vodácký výcvik. Patřilo k přání každého „zelenáče“ ze Skryj dostat se časem až na vodní tábor a mnohým se to také podařilo. Celkem byly před válkou zorganizovány 4 vodní tábory. Od r. 1938 byly pořádány také tábory pro skautky a světlušky, celkem tři. Umístěny byly asi 1 km od tábora „U jezírek“ ve Skryjích, na místě zvaném „Pod Lipou“.

V celém předválečném období patřila „Osmnáctka“ k předním pražským oddílům, byla používána nejen pro representaci při nejrůznějších příležitostech, ale také vyhrávala mnohé oblastní a župní závody. Oddíl byl poměrně bohatý. Pořádal četné výlety a závody, ale i různá vystoupení na veřejnosti („akademie“), při nichž vybíral vstupné, pomáhal při akcích na pomoc republice a také pořádal sbírky. Velkou zásluhu o hospodaření oddílu měl zejména bratr Adolf Sequens.

Zvláštností celé „Osmnáctky“ byla barva šátků - jako jedinný oddíl v republice jsme měli barvu černou. Oddíl dosáhl velkého rozkvětu a rozrostl se na středisko (tehdy se říkalo „okrsek“), jež mělo v roce 1939 213 členů, z toho 156 vlčat, skautů a roverů a 57 šotků a skautek. Středisko mělo tehdy 8 družin junáků (Lišky, Bobři, Sovy, Tygři, Vlci, Havrani, Jezevci, Orli), 6 šestek vlčat (červená, bílá, modrá, žlutá, zelená a černá), 2 družiny šotků (Veverky a Srnky) a 2 družiny skautek (Kamzíci a Lasice). Rádcové družin junáků a někteří jejich zástupci tvořili zvláštní roverskou družinu rádců, kteří měli přes své závazky v družinách také svůj vlastní program.

Jenže v té době zasáhla naši republiku těžká tragedie. V roce 1938 zabrali Němci naše pohraničí a dne 15. března 1939 zbytek Čech a Moravy proměnili v okupovaný „protektorát“. Skauti se snažili udržet svou organisaci a vyvíjet intensivní činnost ve prospěch těžce zkoušené vlasti. Zapojili se do různých akcí a všichni starší členové 18. oddílu pomáhali v útvarech protiletecké ochrany. Oddíl také ještě v roce 1940 uspořádal ve Skryjích tři tábory. Ale všechno bylo marné. Němcům nestačilo, že zabrali naše území a rozkradli největší bohatství naší země. Chtěli také udusit všechna hnutí a organisace, které posilovaly naše vlastenectví a vychovávaly dobré občany našeho státu. Letní tábory roku 1940 byly náhle po prvních dnech zakázány a musely být přes noc zbourány. Dne 4. listopadu 1940 byla organisace „Junák“ fašistickými okupanty rozpuštěna, majetek jí byl zabaven a mnoho činovníků i prostých skautů a skautek bylo uvězněno v nacistických věznicích a koncentračních táborech, kde mnozí z nich nalezli smrt. Je to pro „Junáka“ určitá čest, že byl Němci zrušen jako první organisace mládeže vůbec, dříve než Sokol, Orel, DTJ a jiné tělovýchovné a mládežnické organisace.

Také náš 18. oddíl byl rozpuštěn, jeho knihovna „U Kočků“ zapečetěna, jeho majetek zabaven, chata ve Skryjích obsazena okupanty. Za další ilegální činnost hrozil trest vězení a smrti. Činnost byla proto ochromena, ale neustala. Němci svého cíle nedosáhli: Junáci zde zůstali a drželi pohromadě, byli stále ve styku, i když mnozí museli do Německa na nucené práce. Během pětiletého rozpuštění nejen že se udržely staré oddíly, ale vznikaly i četné oddíly nové. Naši „Osmnáctku“ udrželi v té hrozné době hlavně starší rádcové a roveři, kteří vytvořili dvě významnější ilegální skautské skupiny: „družinu rádců“ a roverský oddíl, který si dal brzy název „Dadové“.

Němci nám ukradli chatu, klubovnu, stany, spoustu inventáře i naše slavné pramičky (Santissima Trinidad, Santa Barbara a další), pokřtěné podle historických pirátských škunerů. Pramičky zůstaly v hlídaném skladě volně u řeky, až tam shnily. Občas jsme se na ně chodili z dálky smutně dívat, protože to byli svědkové našich nezapomenutelných vodních táborů. Zanikl i časopis „Liška“, jehož poslední číslo na stěně klubovny zabavilo gestapo. Uvězněni byli i někteří členové našeho oddílu jako Felda Kolmer a další.

Junáci našeho oddílu se však nedali deprimovat. Opatřili si kanoe a kajaky a každý rok uskutečňovali vodní putovní tábory, hlavně po Lužnici a Vltavě, vše za velmi těžkých podmínek, bez zásob, s primitivními stany, záplatovanými loděmi a ve stálém nebezpečí prozrazení. První vodní putovní tábor byl uspořádán v civilu ihned po rozpuštění pozemních letních táborů, ještě v roce 1940. Vedli jej bratři Jarda Sequens a Engler.

V letech 1941 a 1942 byla střediskem letních schůzek oddílu soukromá chata bratra Douši {Pavlangi} v osadě „Dvě řeky“ u Davle. I tuto chatu však Němci zabrali.

V roce 1943 se členové našeho oddílu trvale zachytili ve Svatojánských proudech, kde získali dvě chaty: „Novou vatru“ a „Fort Dada“. Tyto chaty se staly střediskem činnosti celého oddílu a nebylo člena, který by během roku alespoň jednou na tato místa nezavítal. Hlavním a někdy jediným dopravním prostředkem bylo kolo. Jednou do roka jsme mimo to pořádali putovní výlety od Skryj k Jezírkům, k naší chatě, nyní tak vzdálené a nedostupné, přesto však pro nás tak milé. I když jsme do ní nemohli vstoupit, vždy jsme alespoň zapálili táborák, zazpívali tradiční „Karibů“ a provolali oddílový pokřik.

Válka se mezitím chýlila ke konci a nacistické Německo se hroutilo. V posledních týdnech války jsme zintensívnili přípravy legálního obnovení činnosti oddílu. Dne 4. dubna 1945 jsme měli velikou schůzi u bratří Šádků a dne 24. dubna 1945 jsme oslavili skautský svátek sv. Jiří u bratra Špály - Bobra.

Na den 5. května 1945 byla připravena veliká schůzka u bratra Sequense - Séguly. Nedošlo k ní. Vypukla revoluce, pražské květnové povstání. Junáci nastoupili do služeb vlasti. Naši členové - z nichž někteří byli členy odbojového podzemního hnutí - nastoupili službu se zbraní v ruce anebo u pomocných služeb. Veliká skupina pracovala na Wilsonově nádraží až do poloviny května. Jiní bojovali na ulicích a barikádách po celé Praze. Bratři Pozděna - Čemesný a Neubauer - Pedro proslavili náš oddíl tím, že na Poříčí zničili německý tank pancéřovou pěstí a oba jen zázrakem unikli smrti. Náš oddíl však nezůstal bez obětí. Při revoluci padl se zbraní v ruce na ulici Prahy náš člen bratr František Skopec (+ 5.5.1945). Další bratr, před válkou ještě vlče, bratr Raďka Malý (+ 6.5.1945) byl zastižen německou hlídkou při stavění barikád a na místě zastřelen. Teprve po válce jsme se dozvěděli o dalších ztrátách našeho oddílu - v koncentračních táborech byly zavražděny naše sestry Liana Renerová, Věra Mahlerová - Kamzík a Eva Lorneková.

Nikdy bychom neměli zapomenout na tyto dobré skautky a skauty, jejichž oběť přispěla k našemu osvobození.

Konečně nastal den svobody, 9. květen 1945. Pražané jásali a vítali spojenecké vojáky a mnozí členové našeho oddílu, unaveni několikadenním bojem a strádáním, si mohli na chvilku odpočinout. V dalších dnech nastoupili četní bratři a sestry do nejrůznějších služeb: pomoc vězňům vracejícím se z koncentračních táborů, hlídkování ve městech, stráže v zajateckých táborech, služba zdravotníkům, ozbrojené hlídky na Wilsonově nádraží. Dne 14. května 1945 uvítali roveři z „Osmnáctky“ náhodou při ozbrojené službě vyhublého dlouhána, který právě přijel transportem z koncentráku a při pohledu na skautské uniformy začal slzet. Byl to bratr náčelník Plajner, vracející se z dlouhodobého věznění v nacistickém Německu. S ohromnou radostí jsme uvítali mezi sebou také bratra Feldu Kolmera, který prošel peklem osvětimského koncentračního tábora a pochodem smrti. Vyprávěl nám tehdy, jak si zachoval víru a nakonec i život díky nezištné pomoci přátel a také díky své předběžné skautské průpravě.

Oddíl byl pak rychle obnoven. Znovu jej vedli bratři Adolf Sequens, Eduard Skřivan, Jiří Chyský a Helena Loefflerová. Funkcí se postupně ujímali i další sestry a bratři, vyrostlí v řadách oddílu: Jaroslav Sequens - Segula, Miloš Svatoň - Horský Vlk, Jaroslav Engler, Nina Žemličková a další. Během dvou let se dosáhlo ohromného rozkvětu oddílu. Byla nazpět získána klubovní místnost „U Košků“, chata u Jezírek ve Skryjích, byl obnoven inventář, postaveny nové lodě atd. V době největšího rozkvětu měl oddíl, který se rozrostl ve středisko „Kruh“, celkem přes 250 členů, rozdělených na: 4 šestky vlčat (bílou, červenou, modrou a zelenou), 1 roj světlušek, 11 družin skautů (Bobři, Draci, Kajmani, Klokani, Lišky, Ostříži, Rackové, Rysové, Sovy, Tygři, Zubři), 6 družin skautek (Ještěrky, Jiskry, Kamzíci, Lasice, Vydry, Zmije) a 1 oddíl roverů.

Všechnu oddíly, respektive družiny byly pozemní, avšak u roverů a mezi staršími junáky byl prováděn vodácký výcvik.

V poválečných letech uspořádalo středisko tyto tábory:
1945: několik týdenních táborových turnusů ve Skryjích,
1946: tábor vlčat a mladších skautů u Jezírek ve Skryjích,
tábor skautek u Staňkovského rybníka,
tábor roverů - skautů u Staňkovského rybníka,
tábor skautů od 14 let pod Tejřovem (vodní),
1947: tábor vlčat a mladších skautů u Jezírek ve Skryjích,
tábor skautek ve Skryjích,
tábor skautů od 14 let pod Tejřovem (vodní),
tábor roverů a skautů u Staňkovského rybníka (s mezinárodní účastí francouzských skautů).

Znovu se rozvinula velmi pestrá činnost, stovky družinových i oddílových výletů, brigády, kursy, závody, soutěže, vystoupení, a všechno to, co ke skautskému životu patří.

Konec roku 1947 a začátek roku 1948 byly poznamenenány bojem skautského hnutí o existenci. Tehdejší Svaz československé mládeže si osoboval právo na výhradní organisování celé mládeže a nepřihlížel k potřebě odlišení jednotlivých hnutí podle tradic, zájmů a výchovných metod. Skautské hnutí vstoupilo sice kolektivně do ČSM, ale boj o samotnou existenci byl za tehdejších podmínek nakonec marný. Politické chyby tehdejších let a zejména neblahý vliv stalinismu vykonaly své dílo. Skauting byl zcela neodůvodněně označen za militaristickou nebo dokonce imperialistickou organisaci a ozdoben dalšími nespravedlivými přívlastky. Politicky byl odsouzen a jeho organisace byly ve všech socialistických zemích - s výjimkou Polska - zakázány.

V Polsku nebyl skauting zrušen nikdy. Během roku 1948 až 1949 byla „Junáku“ po různých průtazích znemožněna činnost i v Československu, ačkoliv nebyl nikdy žádnou právní normou zrušen.

Situace postihla samozřejmě i „Osmnáctku“. Znovu nám byla zabavena klubovna a veškerý opět velmi bohatý inventář, stany, lodě, podsady, sportovní nářadí, totemy, vlajky. Opět nám odebrali chatu ve Skryjích s veškerým vybavením.

Mnozí skautští činovníci byli pronásledováni, ačkoliv se ničeho proti platným zákonům nedopustili. Do vězení byli odsouzeni bratři Plajner, Němec, Řehák a mnozí další. Řada junáků a skautek tehdy zanechala aktivní činnosti, jiní vstoupili do různých sportovních, turistických a branných organisací, pracovali v ČSM a v Pionýru a snažili se tam prosazovat skautské prvky výchovy. Žádná z těchto organisací však nedosáhla takového rozmachu a aktivity jako Junák před rokem 1948. V letech 1956 až 67 se názory na skauting začaly pomalu měnit. Většina zatčených činovníků byla propuštěna z vězení a postupně úplně rehabilitována. Začala složitá diskuse o tom, že zrušení skautského hnutí bylo vlastně nešťastným omylem.

Někteří členové „Osmnáctky“ však nemohli své hluboké přátelství a vzájemný styk přerušit jen proto, že oficiálně zmizela skautská organisace. Skupina 15 nejstarších věrných roverů se scházela nadále, ne sice pod skautskou vlajkou, ale jakožto tzv. „Dadové“, volná skupina přátel s rodinami, kteří si zachovali skautské ideály, lásku k přírodě, nezištné kamarádství, smysl pro objektivitu a nezávislé myšlení a hlavně smysl pro humor, legraci a „neobvyklé kousky“. Vycházeli z tradice ilegální „Osmnáctky“ za nacistické okupace, kdy na „Fort Dada“ vznikala i vlastní dorozumívací řeč, dadština. Namísto časopisu „Liška“, který zákazem oddílu znovu zanikl, začali vydávat soukromý občasník „Mrcha“ (tj. mrtvola Lišky). Pořádali řadu výletů a zábavných programů. Dvacet let přetrvala takto existence „dadské“ party a za tu dobu nebyla vynechána jediná schůze. „Dadové“ si za svého vedoucího, „mata“, zvolili již před dávnými lety bratra Svatoně - Horského Vlka. Nezávisle na této družině nepřestala existovat ani družina „Bobrů“. Udržela se jako společenství přátel a jako taková existuje dosud. Životní podmínky se změnily, avšak „Bobři“ se stýkají jako celé rodiny a jejich děti dnes již znovu začínaji jako vlčata a skauti. Duchovním vůdcem „Bobrů“ zůstal po celá dlouhá léta bratr Svante Proházka, t.č. bytem v Táboře, v jehož okolí řada členů družiny nyní trvale bydlí.

Československé jaro roku 1968 znamenalo mimo jiných významných událostí také konečnou rehabilitaci skautingu jakožto mládežnického a společenského hnutí. Jakmile se v březnu a dubnu 1968 začalo formovat obrozené vedení „Junáka“, přihlásili se „Dadové“ opět ke skautskému hnutí a obnovili první oddíl z budoucí - jak věříme - opět veliké a slavné „Osmnáctky“ - 18. oddíl OS. Tento oddíl starších junáků vstoupil do střediska „Hvězda“ v Praze 6 na Petřinách a dal si jako jeden z úkolů nezištnou pomoc nově vznikajícím oddílům dětí a mládeže. Krátce nato byl založen 18. dívčí oddíl (světlušky a skautky), který vede sestra Dušánková a kde pracují i některé bývalé členky staré „Osmnáctky“. Oddíl má 30 - 40 členek. Dále byl založen 18. oddíl junáků, který vede bratr Fiala - Norek s bratrem Reinischem – Redym a má 15 členů. Všechny tři oddíly „Osmnáctky“ mají tedy dnes dohromady asi 60 až 70 členů řádně registrovaných. Středisko „Hvězda“, kam patří i několik dalších oddílů, vede bratr Sotorník a zdravotníkem střediska je bratr Radim Bureš, také člen „Osmnáctky“.

Všechny oddíly vyvíjejí již dobrou činnost - přes veliké potíže, dané nedostatkem kluboven, finančních prostředků a inventáře i nedostatkem kvalifikovaných vedoucích a rádců. Dvacet let skautské nečinnosti vyřadilo z hnutí téměř jednu celou generaci a rozběhnutí plné činnosti si proto vyžádá určitého času. Podnikají se proto také některé akce, jejichž účelem je sdružit co nejvíce bývalých členů oddílu do určitého seskupení, které by mohlo při řešení řady problémů oddílům pomoci.

18. oddíly se snaží znovu vybudovat inventář. Scházejí se zatím v nouzových prostorách klubovny střediska „Očko“ na Petřinách anebo v soukromých bytech. Získali však znovu uživací právo na chatu „U Jezírek“ ve Skryjích, která ve zdraví přečkala tolik bouřlivých událostí.

Těsně před obnovením legální činnosti „Osmnáctky“ však, bohužel, zemřeli dva vůdci oddílu z období jeho slávy, bratři Eduard Skřivan a Adolf Sequens. Byli to skvělí lidé a výborní skauti. Žádný ze současných, bývalých ani budoucích členů „Osmnáctky“ by neměl na jejich jména nikdy zapomenout, i když je třeba, z těch mladších, osobně nepoznal. Dali stovkám junáků a skautek základy skautské výchovy a dali jim nakonec i sílu přežít v životě těžká období.

Historie „Osmnáctky“ je dlouhá a slavná jako málokterého oddílu. Zavazuje proto i všechny nové a budoucí členy oddílů. Končím tento stručný přehled verši z posvátné písně „Osmnáctky“, která vyjadřují kontinuitu našeho poslání, z písně „Karibů“:

„Hruď tvá se v posvátných plamenech pálí
Hlas předků vznešených volá tě zdáli
Odešli praotci před věků zraky
A ti, co jsou tu dnes, odejdou taky
Účel je veliký, život je malý
ó karibů, ó karibů !“